Isaac Asimov - Nahé slunce
(1954)
Žánr : sci-fi
Isaac Asimov a jeho roboti. V roce 1939 začal psát svou první povídku, která se týkala robotů. V té době slovo robot bylo již běžné, neboť jej standardizoval Karel Čapek ve hře R.U.R. v roce 1921. Od té doby spisovatelé science fiction psali povídky s tématem robot – hrozba lidstva. Byli to roboti, kteří pokaždé vedli svým jednáním proti lidem, byli násilní a ve špatných rukou zabijáci. Tehdy se roboti líčili jako nebezpečné stroje zákonitě ničící své tvůrce. Až Asimov vdechl robotům nový život, reprezentoval je jako pracovité, užitečné umělé bytosti, které mají cit a jsou ochránci lidí. Aby ve svých příbězích zajistil určitou logiku chování robotů, vdechl jim své tři zákony robotiky. Napsal několik povídek, úspěšných a nakonec vydal knihu těchto povídek pod názvem Já, robot. Vyšla krátce před koncem roku 1950. Po několika povídkách a dvou knihách o robotech se Asimov rozhodl tuto kapitolu svého spisovatelství ukončit a věnovat se jiným tématům. Jednoho dne roku 1952 za nim přišel jeho nakladatel a doslova žadonil, aby Asimov napsal další knihu. „napiš román o přelidněném světě, kde roboti převzali práci za lidi. Vymysli si vraždu a k ní detektiva, jemuž dělá partnera robot.“ Asimov se nechal přemluvit a tak v roce 1953 vznikla klasická detektivka a zároveň opravdová science fiction – Ocelové jeskyně. Kniha byla tak úspěšná, že logicky musel napsat další knihu.
Nahé slunce se odehrává na Solárii, ve světě s málo lidmi a mnoha roboty. Oproti tomu Ocelové jeskyně se odehrávali na přelidněné Zemi, kde robotů bylo pramálo. Obě dvě knihy mají společné to, že detektivem je Eliáš Baley a robotickým partnerem vesmířan Daneel Olivaw.
Jednoho dne úspěšného detektiva si jeho šéf povolal do kanceláře a zadal mu další úkol. Eliáš si myslel, že v nejhorším případě ho pošlou vyšetřovat mimo kontinent, do Austrálie, či někam jinam. Měl doma milující manželku a dítě, proto se nerad vzdaloval od domova. Když padlo z úst jeho šéfa slovo Solárie a vražda, Eliáš zprvu nerozuměl, Solárii slyšel poprvé v životě a tak se domníval že to je někde v Africe či v Asii. Až padlo další slovo Vnější Světy, šel Eliáš do kolen. Vnější Světy jsou obývány předky pozemských lidí, jsou dalekosáhle rozvětvené v několika systémech. Jejich vyspělost je několikanásobně větší než na Zemi, jsou výrobci a uživatelé vysoce vyspělých robotů. A zároveň Vesmířané opovrhují lidmi, nedovolí se s nimi setkávat a vesmírný obchod mají pevně ve svých rukou. Na jednu stranu přelidněná Země plná špíny a problémů, na druhé straně někde tam ve vesmíru nespočet planet obývanými lidskými bytostmi, které se pyšní svou dokonalostí.
Proč právě tito „lidé“ si přejí k vyšetření vraždy spáchané na jedné z planet detektiva Baleyho, C-6, z newyorské policie? Ano, kdysi s Vesmířany měl co do činění, když řešil vraždu jednoho z nich na Zemi v Lunárním městě. Tehdy mu byl z donucení nápomocen složitý a vysoce vyspělí robot Daneel. Ale teď je pro Eliáše úplně jiná situace, má se vydat někam do vesmíru, sám, bez rozloučení s manželkou a ocitnout se v tváří tvář s lidmi, kteří jím hluboce opovrhují. Jako státnímu zaměstnanci mu bohužel nic jiného nezbývá a tak se vydává na cestu. Po ne docela příjemném letu ve vesmírné lodi přistává na planetě Solárii, na které je celkem pouhopouhých 20 000 obyvatel o které se starají dvě stě miliónů pozitronových robotů. Po přistání se Eliáš překvapivě setkává se svým robotickým kamarádem Deneelem a oba dva se začínají věnovat tomu, kvůli čemu sem přišli. Byla spáchaná vražda. Byl zavražděn jeden vysoce postavený občan a jediným široko okolo přítomným člověkem byla jeho manželka. De fakto místní bezpečnostní složky vědí, kdo „přestupek“ spáchal, ale zároveň ta osoba to udělat nemohla. Svým vyšetřováním se tedy dostali dle svých slov do slepé uličky a na scénu přichází pozemšťan.
Začíná napínavý a poučný příběh, na jehož konci dojde k nečekanému vyvrcholení. Eliáš si uvědomuje, že 3 zákony robotiky nejsou v určitých podmínkách dokonalé. A společnost, ať na uzavřené Zemi či v otevřeném vesmíru vždy směřuje jen k jednomu cíli. Je jen na ní, jak se k tomu v dalších desetiletí a století postaví. Konec knihy je tedy i takové morální zamyšlení nad společností, kde i když je známo řešení, přesto se společnost bude hnát stále za svými cíli, a to získat moc.
Issac Asimov nakonec svůj slib svým čtenářům splnil. Až v roce 1983 vydal třetí knihu o robotech, a to Roboti úsvitu.
Článek napsal Marian Gallo (aka Silver) || Listopad 2003
Knižní recenze publikovaná na Čtenáři - www.ctenar.net - dne 13.11.2003, autor : Marian Gallo (aka Silver)
Článek ohodnocen 182 čtenáři :
diskuze - okomentujte tento článek, či tuto knihu
Napsat příspěvek ...
Toto dílko jsem četla již před nějakým časem a musím se přiznat, že se mi od pana Asimova líbí víc jiná jeho díla (např.jeho soubor povídek Sny robotů). V díle Nahé slunce mi přijde, že se jen pozastavuje nad tím, že první člověk je ve své podstatě stejnej jako bude ten poslední. :-)