Eva Toulová - Vanitas

(2009)

Žánr : sci-fi

Rád bych vám představil knihu, která vychází 20.11.2009

Marnost, pomíjivost, to vyjadřuje podle slovníku cizích slov název knihy Vanitas. I nad tím se v příběhu zamýšlí, ale zdaleka ne jenom. V příběhu, který přečtete napoprvé jedním dechem a potom podruhé pomaleji, abyste si vychutnali autorčiny jazykové i myšlenkové hrátky. V příběhu, o kterém se těžko píše, protože prozradit něco z dějové linie by byl stejný hřích, jako prozradit čtenáři detektivky, kdo je pachatel. Ale přeci: Dva bratři, obyčejní kluci, a dvě lásky. Dvě velmi osudové lásky. Příběh, ve kterém se hlavní hrdina zjistí, že se zamiloval do Smrti a stojí před osudovou volbou. Život nebo láska? Tajemno temného a světlého v nás. Otázky, které si stejně klademe, aniž by nás k tomu někdo nutil, ale na které si zapomínáme nebo nechceme odpovídat, protože tušíme, že odpovědi jsou jen matkami dalších otázek... Co je to dávno a co nedávno? Co vše je možné?A může snad člověk milovat Smrt? Či naopak? To je jen nástin těch obecných , od nichž se odvíjejí konkrétní a ještě konkrétnější, nad kterými se čtenář zamyslí. Snad tolik se dá říct, aby se mnoho neprořeklo. Že motivy a síly, které pamatujeme z pohádek a legend mohou hýbat i syrovou současnou realitou. Tak taková a mnohá další je kniha Vanitas Evy Toulové, která vyšla 20 listopadu 2009.

www.vanitas.cz
www.portalknihy.cz
www.montanex.cz

Prolog:

Za týden zemřu. Sedm dní. Co byste dělali vy s tak málem? Co kdyby vám řekli, že máte jen týden života? Jen jeden týden. Jediný. Rozloučili byste se s příbuznými? Obešli přátele? Snažili se stihnout, co jste zameškali? Zažít, co jste nezažili? Rozepsali si po minutě každý den a dožili ten zbytek světla podle seznamu v supermarketu života? Rybaření, vodní dýmka, tandemový seskok padákem. Nebezpečí? Peníze? A co? Nic z toho už stejně nebudu potřebovat. Za týden. A byla by v tom vašem seznamu televize? Hloupá otázka. Kdo by se na ni díval, když je tak málo času? Proboha! Vždyť zbývá jen týden! Ale kolik takových týdnů už jsme s ní promrhali? Kolik času jsme jí dali? A co dala ona nám? Prázdno. Takové hluboké prázdno, že jej sotva zaplníme týdnem opravdového života. Šedavý vrabec, který nám, papouškům závidí pestrost života. A pokud jste se stali opravdu papoušky, pak už nelitujete konce. Litujete vrabce, jehož peří nezbarví ani věčnost.

Pokládám se za papouška. Až teď se mi peří probarvilo. Před chvílí. Před koncem. Vždyť i já jsem seděl mezi vrabci. Vždyť i já jsem byl jedním z nich. Pro mě žila. Žila a taky zemřela. Nač ale kázat pustému kostelu? Prázdna už bylo pro dnešek dost. Ať i jiný zaslechnou tu novinu. Zvednu telefon a volám.
,,Mami? To seš ty? Televize se nám rozbila. Už dohrála,“ přednesl můj modlitební hlas. Vzala to lépe než jsem čekal. Kdyby to tak bylo i se mnou. S mým koncem. Už teď ji vidím vyplakávat moře. Už teď ji vidím jizvit si duši výčitkami, drásat se v bezesném spánku. Můj konec jistě nepochopí. Můj konec bude i jejím.
Za týden zemřu. Málokdo si uvědomí hloubku těch slov. Jako bych mluvil o cizím. Viděl jsem smrt. Smrt neživého. Jaká bude moje? Já příbuzným nevolám. Nechytám se záchranných kruhů. Mě totiž nespasí. Nechci si užívat umělých okamžiků, říkat – měl jsem krásný život – hrát si na hrdinu. Neodcházím se ctí. Nevybojoval jsem nic, co by se dalo nazvat vítězstvím. Nevykonal nic, na co bych byl hrdý. Nezanechal nic, co by tu po mně zůstalo. Nesnáším obyčejno, v němž se den ode dne jen víc a víc utápím. Už ho mám až v nosních dírkách. Je tak velké, až mě přerostlo v té malé krabici, v které dosud žiju, čekám jen na to, až mi dojde kyslík. Přesně za týden. Ne, že bych neměl strach. Ne, že bych necítil obavy. Jsem přece člověk. Čas od času mi hučí tep hrudí a oči se zamlží. Není mi dvakrát do smíchu. Ani to stěžované obyčejné dnes obyčejným není. Všímám si pomíjených detailů, o které mi bude těžko přijít. Oči se zpomalí, uši se uzavřou samy do sebe a já cítím, jak obdivuji obyčejný, nevýrazný okamžik. Pečlivě jej uložím do šperkovnice paměti, z níž budou za sedm dní stejně všechna data vymazaná. Za týden její obsah vykradou zloději životů. Za týden jim sám rád šperkovnici odemknu.

Je mi to jedno. Nebojím se! Ale bojím, co si nalhávám. Neučili mě prohrávat. Neumím to. Vždycky jsem rozhazoval záchranné kruhy, bojoval až do poslední pídě. Slovo prohra trhal na tisíce kousků, zotročil si vítr, aby ten odpad rozfoukal jinam. Ne jinam. K někomu jinému. Nejlépe k co nejvíce lidem, protivníkům, aby oni byli těmi, co prohrají. Kdyby to šlo, roztrhal bych ji 6,4miliardkrát. Každému na světě jednu. Všichni prohrajete. Pokloňte se vítězi. Tomu, co vyhrál nad celým světem. Tomu co chtěl vyhrát nad celým světem. Tomu, co si až teď uvědomil, jak moc tehdy prohrával. Prohrával a teď už i umírá. Ví, totiž, že smrt bude jediné vítězství, o které stojí.
Bojím se. Protože vím, že přijdu o hodně. O všechno. O co? Vím to a snažím se na to nemyslet. Snažím se nemyslet na nic, protože myšlenky jsou jako časovaná bomba, u níž stěží odhadnu, kdy vybuchne. A co kdyby to bylo dřív než za týden? To nemohu připustit. Odpojím přívod energie, přestřihnu drátek. Modrý nebo červený? Znejistím natolik, že mi tep trhá rukou, jakoby mými malými tepavými žilami najednou protékal oceán.
Modrý. Vždycky je to modrý. Zastavím bombou oceán?
A když ne? „Přijdeme jen o sedm dní,“ uklidňovala bomba. „Tik, tak, tik, tak, tik, tak, tik...“ „... tak,“ doplnil jsem něco, co už mluvit nikdy nebude.

Byl to modrý. Nevybuchla. Od této chvíle nemyslím. Třu prsty jedné ruky o sebe, ale brzy mě to omrzí. Přecházím na další level a skládám z nich zvířátka. U labutě se ale musí přidat i druhá. Kdo kdy viděl labuť bez peří? ,,Hnnn!“ ozvalo se z odpojené bomby (že by to přeci jen byl ten červený?). Vzpomněla si na dávnou pozapomenutou dětskou skládačku z prstíků. Máma z ní radost neměla. Bála se, že si polámu prsty. Ale co je zákaz a trocha bolesti proti udržení takovéhle figuríny? Násilím přehýbám prst přes prst zrovna tak, jak se přehazuje noha přes nohu… Chvíle strpení… a je to tu – pyramida! Vážně to ale trochu bolí. Rozpletu to hadí klubko v chobotnici a povolím v ruce zažehnaný oceán ztuhlé krve. Průtok povolen. Ať jede červená. A taky, že jela. Samotného mě překvapilo, jak moc byla ruka zaškrcená. Ještě chvíli a na povrch by vytryskly gejzíry krve. Vřídla mých teplých podzemních vod, to bych si mohl na své ruce rovnou zřídit lázně! Rudé moře by závidělo! A čachtická paní taky.
Teď už to bylo stoprocentní. Bomba je nadobro odpojená. Takový blbosti se jinak než bez mozku vymyslet nedají. Prohlížel jsem si svoji pochroumanou chobotnici. Těch pět znehybněných chapadel sotva drželo pohromadě. Proto jsem jim nezazlíval, že mi skrz ně drahocenný čas dneška protekl jak voda. A byl podvečer. Nešťastné stmívání, v němž má i bílá černou barvu. Trochu to zamrzí. A já nemám na rozdávání.

Snad se mi do toho konce ani nechce, začínal jsem se cukat. Nalepily se mi na paty malé pozemské drobečky, které mi brání dostat se ke koláči. Tentokrát už ale nechci žmoulat zbytky. Tentokrát si chci ukousnout a pochutnat si. Chci se nacpat, přecpat, přeplnit a modlit se, že z toho krásna neprasknu. Zasloužím si to. Už příliš dlouho žiji v umělé, prázdné kráse. Takové, co připomíná výstavu. Výstavu drahých věcí hlídaných vitrínou, sklem, přes něž se na ně nedá sáhnout. Stále se jen koukám na krásné věci. Na věci, co nikdy nemůžu mít, protože mi za takovou cenu nestojí. Takové věci, co zhyzdí duši napořád. Chce se mi tam. Ano, chce. Vždyť, co mi bude chybět! Pustota? Celodenní sebetrýznění a prstíčková pyramida? Televize? Bez toho snad přežiju. Nebo spíš přežiju, že to nepřežiju. Chce se mi tam. Vždyť musí být přece něco lepšího. Něco, kde budu vděčný za každou strávenou chvíli. Trať, kde se budu moct svobodně rozběhnout, kde nebudu jen čekat na cíl, kde se nebudu se bát ohlédnout zpět, protože na tom, kdo je první, nezáleží. Místo, kde být poslední neznamená prohrát. Místo, kde se stačí zúčastnit. Místo, kde budu čekat na začátek, a ne na konec.

Zavírám oči. Bouchá tam. Cosi neznámého se snaží probourat mými víčky. Nepovolím, ať se v základech třesou sebevíc. Tam je to jen mé. Jediné místo, kde ještě nikdo nebyl. Osobní tma pouze pro mé potěšení. Neotevřu.
Nikdo tu není. Zatvrdím vzdorovitě víčka. Nerozpustím celou oblohu v obyčejných barvách dne, i kdyby byl posledním. Ať si den ještě počká. Musím si zvykat na tmu. Musím se připravovat na ten monochrom. Líbí se mi tam. Jediná starost – dýchat. A pak už nic. Objímat se s teplým polštářem, co se ke mně za tu chvíli nadobro připekl jako dort. Rozpínám se do všech světových stran a slastně splývám s vyhřátým tichem, o které s každým výdechem zakopávám. Nohy začínají tady a končí bůhví kde. Nestarám se o ně. Necítím je, ale myslím, že jsou hodně daleko. Odpojená hlava zapomněla na celý svět. U ní jsem si ale jistý, kde ji mám. Matně si totiž vzpomínám, že jsem ten klenot uložil do vystlaného polštáře. Aby – až někdo jednou tu polstrovanou krabičku otevře – ho ta perla, diamant, pouťové sklíčko nebo co to je, okouzlila. Když budu mít štěstí, třeba si mou hlavu navléknou na prst a budou ji chtít nosit napořád. Třeba se ještě dočká krušných časů, i když ji brzy opustím. Třeba nezůstane dlouho prázdná. Zaplní ji jinou výbušninou a aktivují. Třeba s ní někdo bude žádat dívku o ruku: „Vezmeš si mě?“ Bum! A nastává výbuch, ať už řekne ano nebo ne. Ať už scvaknou modrý drátek nebo červený. Vybuchne a pro mě to už nikdy nebude stejné. Neuvidím ji, nebudu tam. Opustím ji jako ulitu, příliš těsnou na to, abych v ní žil dál. Ulitu, co bych v tom temném světě neunesl.

Vyhráli jste. Podléhám bušení a neochotně otvírám.
Kdo je tam? Pořád ten stejný. Zase den. Jen pokaždé v jiném kabátu z kalendáře. Zase čtvrtek? Každý týden mu říkám, že ten mu nesluší. Ten pozítřejší mu rozhodně padne líp. A mně taky. Kvůli mně se ale nepřevleče. Zase takoví kamarádi nejsme. Takže je to zase na mně. Vstávám, rozhodl se Ondřej přivítat svého špatně oblečeného hosta. Špatně zvolený byl i doprovod. Trocha čerstvé nostalgie, co ležela v podobě novin na svačinovém stolku dobrému ránu taky moc nepřidala. Měla na Ondřejův vkus až moc ostrý jazyk. Ne současnost, ne nové zprávy. To minulost, o té její stránky drze promlouvaly, jakoby se mu vysmívaly za jeho bláhové kdysi. Kdysi, co se stalo před dvěma měsíci.


Článek napsal Marian Gallo (aka Silver) || Listopad 2009


Knižní recenze publikovaná na Čtenáři - www.ctenar.net - dne 15.11.2009, autor : Marian Gallo (aka Silver)

Článek ohodnocen 7 čtenáři : 



Článek má 1179 čtenářů.  Ohodnoťte ho také :  1 2 3 4 5     


diskuze - okomentujte tento článek, či tuto knihu

Napsat příspěvek ...

tento článek ještě zatím nikdo nekomentoval ...

přihlásit se statistika odběr novinek filozofie webu